V čísle 11-12, loňského ročníku Bulletinu advokacie byl publikován článek JUDr. Pavla Vrchy zabývající se situací, kdy žalobce - pronajímatel - dal žalovanému - nájemci - výpověď pro neplacení nájemného či úhrad za plnění spojená s užíváním bytu (§ 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku). Po zahájení řízení došlo ze strany žalovaného - nájemce - k úhradě dluhu na nájmu nebo na platbách za poskytnuté služby. Žalobce poté vzal žalobu zpět a požadoval zaplacení náhrady nákladů řízení. V závěru zmíněného příspěvku zaujal autor názor, podle něhož by v takovém případě nemělo být aplikováno ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř., neboť údajně je tímto postupem opuštěna procesněprávní rovina řešení věci a jsou sledována - autorem blíže nespecifikovaná - účelová východiska. Autor poukazoval na nejednotnost rozhodnutí o této otázce a vyzýval k publikaci názorů či - ještě lépe - soudních rozhodnutí - předmětné problematiky se týkajících.
Jelikož se uvedenou právní problematikou v naší právní praxi nemálo zabýváme a s právním názorem autora nesouhlasíme, dovolujeme si prezentovat názor opačný, podepřený níže uvedenými rozhodnutími Krajského soudu v Brně a Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Primárním důvodem podání žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, podle našeho názoru, je nastolit řád ve vztahu mezi vlastníkem věci a nájemcem této věci. Řád, který je nezbytný pro existenci nájemních vztahů a jemuž proto také zákonodárce nepochybně vytvořil zákonnou úpravu sankční výpovědi z nájmu, z důvodu hrubého porušování povinností vyplývajících z nájmu bytu. Teprve sekundárním důvodem podání žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku je donucování nájemce - dlužníka - k úhradě jeho dluhu. Ovšem přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu má pro nájemce velmi vážné následky a není důvodu, proč dávat přednost vyklizení bývalého dlužníka před pokračováním nájemního vztahu po zaplacení dluhu. Zvlášť když splněním závazku (zaplacením dluhu) opět dochází k opětovnému nastolení zmiňovaného řádu do nájemního vztahu. Jisté je též, že v mnoha případech nájemce platí svůj dluh chápaje to jako účinnou lítost, jako projev vůle k obnově dobrých vztahů a evidentně ve snaze zachovat si právo nájmu bytu. Potom je jisté i to, že zpětvzetí žaloby o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, po zaplacení dluhu, je zcela v zájmu žalovaných - bývalých dlužníků a dochází k němu pro chování žalovaných.
Není pochyb, že v právní praxi se již ustálil názor, že v případě dání výpovědi podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku musí soud posuzovat platnost výpovědi ke dni jejího doručení žalovanému. Případné zaplacení dluhu tudíž může být pro soud pouze důvodem pro úvahu o případné aplikaci institutu dobrých mravů v konkrétní situaci, nikoliv však pro zamítnutí žaloby pro neexistenci důvodů pro dání výpovědi.
Pokud tedy budeme uvažovat situaci, kdy nájemce - žalovaný - po zahájení řízení zaplatí dlužné nájemné či platby za služby spojené s nájmem bytu a žalobce bude na žalobě trvat, nezbude podle našeho názoru soudu - pokud pomineme zohledňování dobrých mravů, které by z podstaty věci mělo být pouze výjimečné - než žalobě v plném rozsahu vyhovět a přiznat žalobci právo na náhradu nákladů řízení ( v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř.). Pokud bychom tedy přijali názor JUDr. Pavla Vrchy o de facto automatické aplikaci principu procesního zavinění na zastavení řízení a s ním spojené povinnosti k náhradě nákladů řízení, nezbude pronajímatelům, než na žalobě trvat a dosáhnout přivolení k výpovědi z nájmu bytu se všemi s tím spojenými nepříznivými následky pro žalované - bývalé dlužníky. Takovouto situaci nepovažujeme za vhodnou, neboť jak shora již uvedeno, přivolení k výpovědi z nájmu bytu má závažné sociální následky pro žalované, kteří však svým chováním - zaplacením dluhu - projevili skutečnou snahu po řešení situace, které často může být způsobena i jinými okolnostmi než prostým vyhýbáním se placení. Minimálně přivolení k výpovědi z nájmu bytu zakládá pro nájemce - bývalé - značnou právní nejistotu, která ve svém důsledku může vést k opětovnému vzniku dluhu.
Automatickou aplikaci principu procesního zavinění na zastavení řízení nepovažujeme za správnou. Právní řád není jen pasivním souhrnem pravidel, která zachycují ideální modely jednání, ale funkce právních norem spočívá také v tom, že jsou nositelé hodnot ve společnosti a aplikace a výklad právních norem má vést k posilování nejen právní jistoty, ale také morální jistoty a dalších např. sociálních hodnot obsažených v těchto normách, a tím i ke zpětné projekci obsahu norem do budoucích sociálních situací (princip generální prevence). V tomto světle se potom názor zaujatý JUDr. Pavlem Vrchou jeví jako tendence k velkému zjednodušení aplikací práva a ve svých důsledcích navozuje stav, který Ústavní soud České republiky označuje za přepjatý formalismus. To je též důvod, proč obecně nepovažujeme za správnou automatickou aplikaci principu procesního zavinění na zastavení řízení.
Pokud má soud zachovávat hodnoty v právu, musí jeho hodnotící činnost obsáhnout i skutečnosti významné pro jejich posouzení, soud musí vycházet z maximy spravedlivé ochrany práv a úcty k právům jiných osoby (§ 1 o.s.ř.). Nemůže své rozhodnutí učinit jen „v zajetí" jedné normy, ale její dopad na konkrétní vztah musí zvažovat právě z pozice spravedlivé ochrany práv a čestného plnění povinností, aby vůbec naplnil svojí činností účel soudního řízení.
Obecně si troufáme tvrdit, že automatická aplikace principu procesního zavinění odporuje přirozené spravedlnosti a také smyslu normy § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. Ve svém důsledku tím trestá pronajímatele za jeho sociální přístup k nájemci. Pokud bychom totiž měli považovat toto rozhodnutí pro futuro za správné, reálně hrozí praxe, že pro příště pronajímateli nezbude jinak, než aby na podaných žalobách trval prostě proto, že soud mu odmítá přiznat náhradu nákladů řízení v případech, kdy vezme důvodně podanou žalobu zpět evidentně v zájmu žalovaného a v širších souvislostech i pro chování žalovaného. Taková praxe bude v neprospěch nájemců a proti jejich zájmu. Často by možná raději zaplatili pronajimateli po právu vynaložené náklady v soudním řízení, než aby v důsledku toho ztratili bydlení. Tento postup nás tím tlačí k tomu, abychom tento aspekt a sociální hodnoty právních norem nerespektovali a zůstali pro příště nepřiměřeně tvrdí k žalovaným, kteří se snaží vyřešit věc právě proto, aby možnost svého bydlení neztratili.
Podle našeho názoru námi obhajovaný postup zachovává sociální status osoby a její právo na bydlení, současně ale také zachovává majetková a procesní práva pronajímatele, neboť musel vynaložit úsilí a prostředky, aby nakonec bylo jednáno po právu. Takový postup se jeví také jako daleko spravedlivější a bližší naplnění účelu soudního řízení (§ 1 o.s.ř.).
Našemu shora prezentovanému právnímu názoru pak odpovídá též stanovisko Krajského soudu v Brně vtělené do usnesení ze dne 21. 7. 2004, sp.zn. 19Co 181/2004, podle něhož bylo zaplacení dluhu žalovanými chováním, které „procesně způsobilo, že došlo ke zpětvzetí žaloby ze strany žalobce. V tomto směru tedy je nutno přiznat žalobci náhradu nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věty druhé o.s.ř., jelikož návrh na zahájení řízení byl podán důvodně a ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného, i když předmětem sporu nebyl peněžitý nárok".
Ostatně již Krajský soud v Ústí nad Labem svým usnesením ze dne 2. 6. 2000, sp.zn. 9Co 500/2000 rozhodl tak, že i když předmětem řízení nebyl peněžitý nárok, nýbrž přivolení k výpovědi z nájmu bytu, je nutno přiznat při zpětvzetí žaloby po zaplacení dlužného nájemného žalobci právo na náhradu nákladů řízení, jelikož návrh na zahájení řízení byl podán důvodně a k jeho zpětvzetí došlo pro chování žalované. Toto rozhodnutí bylo publikováno v časopise Právní rozhledy, číslo 10, ročník 2000, str. 477 a násl.
Velmi podrobně se předmětnou problematikou zabýval Krajský soud v Brně ve svém usnesení ze dne 21. 3. 2005, sp.zn. 60Co 9/2005. V tomto rozhodnutí (publikovaném na portálu iPravnik.cz) konstatuje soud, že neplacení nájemného je v kontextu úpravy občanského práva civilním deliktem, kde výpověď z nájmu bytu je prakticky jedinou relevantní zákonnou sankcí, když žaloba na zaplacení dlužného nájemného nepředstavuje účinný nástroj ochrany proti dalšímu neplnění této základní povinnosti nájemce. Soud zjišťuje, že v právní praxi není ve většině případů prvotním cílem pronajímatele dosáhnout vyklizení nájemce z předmětného bytu, ale pro futuro toliko řádné plnění povinností nájemce, v daném ohledu tedy placení nájemného. Z čistě formalistického hlediska není podle názoru soudu předmětem řízení o přivolení nic jiného, než právě přivolení k výpovědi, tedy ani zaplacení ani vyklizení. Pak je pojmově zcela vyloučeno, aby toto přivolení bylo realizováno chováním nájemce. Žalovaný nájemce může toliko odstranit závadný stav, jenž vedl pronajímatele k podání výpovědi z nájmu bytu. Pak jde o chování žalovaného, které vede ke zpětvzetí návrhu. Opačný výklad by podle názoru soudu byl upřednostněním rigidně formalistického posouzení řešené otázky, jež by se zcela odklánělo od fungování a potřeb praktického života ve sféře nájemních vztahů. Právě uvedené úvahy pak soud vedou k závěru, že žalobci lze přiznat náhradu nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. i v případě, že žalobce vzal žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku zpět proto, že ze strany žalovaných došlo k zaplacení dlužného nájemného.
I my samozřejmě uvítáme další debatu na toto téma, a to zvláště proto, že předvídatelnost soudních rozhodnutí je základem pro existenci právní jistoty, jakožto základu právního státu.
JUDr. Ludvík Ševčík, ml.
advokát v Brně
