Ústavní stížnost v bagatelní věci, aneb divadelní představení pro předškolní věk, totiž většinou krátké a pořád stejné

Dne 25. listopadu 2010 rozhodl Ústavní soud v řízení vedeném pod sp.zn. III. ÚS 2861/10 usnesením, kdy odmítl ústavní stížnost stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost návrhu dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti Ústavní soud dovodil z velmi frekventovaně jím užívané teze, totiž že bagatelní věci nejsou pro svou výši předmětu řízení často vůbec schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Autoři těchto řádků tyto berou jako drobnou zpověď ukřivděných, když již reálně není možné v předestřené věci procesně ničehož dalšího učinit. Současně však lze spatřit i praktický přínos tohoto textu z hlediska deskriptivy rozhodovací činnosti Ústavního soudu.
Kauzální forbína
Nejprve však je nutné představit samotnou kauzu. Předem upozorňujeme zaměstnaného čtenáře, že z hlediska merita tohoto článku je nezbytné shlédnout alespoň následující čtyři věty tohoto odstavce, zbytek je jen pro dokreslení atmosféry. Okresní soud vydal usnesení o nařízení exekuce proti povinnému - stěžovateli, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 10.000,- Kč a náhradě nákladů předcházejícího správního řízení ve výši 1.000,- Kč. Na rozhodnutí byl podepsán vyšší soudní úředník. Proti tomuto usnesení povinný podal odvolání, kterým navrhoval zrušení usnesení o nařízení exekuce z toho důvodu, že nebylo vyhověno požadavkům na formální kvalitu soudního rozhodnutí, neboť na rozhodnutí je podepsána jiná osoba než stanovil expresis verbis zákon. Soud druhé stolice svým usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvého stupně, když se, podle názoru stěžovatele, nedostatečně vypořádal s předestřenými námitkami. Povinný svoji argumentaci opřel o ustanovení § 44 odst. 6 písm. f) exekučního řádu, dle kterého usnesení o nařízení exekuce muselo obsahovat podpis soudce. Tato právní úprava byla účinná do 31.10.2009, právní řád v platném znění takové nároky na toto usnesení neklade. Dle přechodných ustanovení novely exekučního řádu provedenou zákonem č. 286/2009 Sb. se úprava účinná do 31.10.2009 použije i na předmětné usnesení o nařízení exekuce. Vyšší soudní úředník podepsal usnesení o nařízení exekuce s odvoláním na ustanovení § 10 odst. 1 písm. j) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství, dle kterého vyšší soudní úředník může provádět úkony soudu prvního stupně v řízení o nařízení exekuce k vymožení peněžitého plnění.
Obecné soudy nebraly v potaz námitku povinného, že postupu dle ustanovení § 10 odst. 1 písm. j) zákona o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství nelze užít, neboť je zde zcela jasně a srozumitelně stanovený postup dle ustanovení § 11 písm. j) téhož zákona, které stanoví, že vyšší soudní úředník v občanském soudním řízení může provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, s výjimkou věcí, kde je úkon zvláštním zákonem výslovně svěřen soudci. Přitom zvláštní zákon, jímž v předmětné věci je ustanovení § 44 odst. 6 písm. f) exekučního řádu v tehdejším znění, jako obligatorní náležitost rozhodnutí požaduje podpis soudce, tedy úkon explicitně svěřuje soudci. 
Především je třeba poukázat na fakt, že státní orgán vynutil splnění právních povinností po stěžovateli na základě nicotného rozhodnutí, neboť u něho absentuje požadovaná kvalita. Doktrína považuje za paakt e.g. rozhodnutí orgánu absolutně věcně nepříslušného. Dle názoru stěžovatele musí stejný následek nastat i při rozhodnutí orgánu sice věcně příslušného, avšak nepříslušnou osobou. Kdyby tomu tak nebylo, lze si v absurdním expresivním vyjádření představit, že rozsudky obecných soudů budou napříště podepisovány příslušníky justiční stráže. 
Z hlediska axiologického lze poukázat na fakt, že zákonodárce v nedávné době změnil obligatorní náležitosti usnesení o nařízení exekuce. Lze důvodně usuzovat, že se tím vyjádřil ve prospěch zrychlení a zlevnění exekučního řízení, když má za to, že napříště tuto agendu nemusí osobně obstarávat soudce, nýbrž úřednický aparát. Na základě principu racionálního zákonodárce však musíme předpokládat, že obsahoval-li právní řád explicitní požadavek na úkon soudce, pak je to proto, že si zákonodárce uvědomoval dosah rozhodnutí soudce do sféry účastníků soudního řízení, které z podstaty věci při zachování určité míry ochrany subjektivních práv účastníků soudního řízení není s to vykonat úředník. Jsme tedy svědky hodnotového posunu smýšlení zákonodárce ve prospěch vyšší efektivity, vše proběhnuvší stále v mezích ústavněprávních kautel. Tento metamorfát však nelze aplikovat retroaktivně, nýbrž pouze za podmínek stanovených zákonem.
Závěrem se pro úplnost představení kauzy sluší uvést, že předmětný exekuční titul byl vydán v řízení o přestupku, z jehož spáchání byl povinný - stěžovatel uznán vinným. Jak každý cítí, Justicie in genere rozhodla spravedlivě, totiž že viník musel zaplatit pokutu. Pro náš profesní stav jsou však důležité i samotné cesty vedoucí ke kýženému cíli a snad každý bude souhlasit s názorem, že se nelze spokojit s byť hodnotově spravedlivým rozhodnutím, sedícím však na vozíku pro invalidy z důvodu porušení elementárních pravidel vedení procesu. Takovou paralýzu je možné objektivně napravit, vše záleží jen a pouze na vůli postiženého, zda bude opět schopen běhat jako dříve.
Vakace sufléra
Stěžovatel spatřoval v pravomocném rozhodnutí v řízení, jehož byl účastníkem, porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces zakotveného článkem 36 et seq. Listiny základních práv a svobod, jakož i článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak jsme uvedli již výše, Ústavní soud jeho ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl jako bagatelní věc, tedy předestřený případ odmítl rozhodnout ve věci samé. Dokonce nebyl proveden ani tzv. kvazimeritorní přezkum , který představuje jakýsi hybrid mezi čistě procesním a čistě meritorním přezkumem, kdy soud zjišťuje, zda předestřená věc má potenci nebýt zjevně neopodstatněná. Tuto činnost považuje zákonodárce za závažnější, proto příslušné rozhodnutí činí senát , zatímco rozhodnutí dle ustanovení § 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu činí pouze soudce zpravodaj. Jakým způsobem však třetí senát ve výše předestřené kauze přezkoumal alespoň parciálně přípustnost věci k meritornímu rozhodování? Jakým způsobem tedy uchopil alespoň kontury merita věci? Bylo tak učiněno čistě formálně, pohledem na výši předmětu řízení v absolutním vyjádření a jejím automatickým zařazením do mentální přihrádky označené nápisem Věc bagatelní .
Ústavní soud staví svoji praxi v bagatelních věcech na následujících argumentech. Základní myšlenka je kupříkladu vyjádřena v rozhodnutí v řízení vedeném pod sp.zn. III. ÚS 2612/07: „... Jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí ... (pozn. autora: v odvolacím, resp. dovolacím řízení ), a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. ..." Tento argument typu a minori ad maius je naprosto srozumitelný a pochopitelný.
Myšlenka je rozvinuta kupříkladu v rozhodnutí v řízení vedeném pod sp.zn. IV. ÚS 695/01, v němž se stanoví: „... Skutečnost, že se výsledek řízení stěžovatelům nezamlouvá, však nezakládá neústavnost. Navíc předmětná částka je bagatelní, což zákonodárce uznal za důvod nepřípustnosti odvolání (§ 202 o.s.ř.). Taková procesní úprava nevzbuzuje z hlediska ústavnosti pochybnosti, neboť z žádného ustanovení Ústavy, Listiny ani z mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy, neplyne povinnost vícestupňového řízení (s výjimkou věcí trestních). Ústavní stížnost v takové bagatelní věci je pak, snad s výjimkou zcela extrémního rozhodnutí obecného soudu, v podstatě vyloučena. ..." Zde si povšimněme, že zásah do základních práv v bagatelních věcech může nastat pouze a jen v případě zcela extrémních rozhodnutí obecných soudů. Představme si dvě po právní stránce stejně vadná rozhodnutí soudů obecných, kdy jedno bude znamenat zásah do základních práv, druhé v bagatelní věci ipso facto nikoliv. Ústavní soud tedy v takových věcech požaduje daleko brutálnější zásah do základních práv, než je tomu obvyklé v nebagatelních věcech. Na tomto místě se chce autorům poznamenat v souvztažnosti s výše předestřenou kauzou, že si téměř nedokáží představit drsnější zásah do stěžovatelových základních práv, než vynucení povinnosti státem na základě nicotného rozhodnutí. Avšak ani absence elementárního požadavku na formu napadeného rozhodnutí se Ústavnímu soudu nezdá býti dostatečně extrémní, aby o věci meritorně rozhodl. Z toho si dovolujeme usuzovat, že označení věci za bagatelní je jen formálním počinem bez opravdového zájmu poskytovat ochranu základním lidským právům ve všech případech, a to z důvodu masivního nápadu věcí a požadavku na jejich průběžné vyřizování. Ostatně i Ústavní soud v rozhodnutí v řízení vedeném pod sp.zn. II. ÚS 2538/09 uvádí: „... V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele brojícího proti rozsudku vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. ..." Ústavní soud zde jinými slovy říká, že kdyby byl systém nastaven lépe (apel na zákonodárce), nerozlišoval by mezi různými intenzitami zásahů do základních práv v různých věcech. Není bez zajímavosti, že v posledně uvedeném rozhodnutí Ústavní soud pokračuje: „... zvýšil-li zákonodárce hranici tzv. bagatelních věcí, je nutno toto reflektovat i při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice." Avšak copak to je za onen celospolečenský konsenzus, který byl spíše zákonodárcem oktrojovaně naordinován, než aby vznikl přirozenou cestou výměny názorů mezi lidmi? Proč se Ústavní soud dobrovolně zavazuje následovat ustanovení prostého zákona, jímž není vázán . Existuje vůbec nějaký vztah mezi zvýšením limitace bagatelní věci v civilním procesu o 8.000,- Kč a paritním zvýšením laťky, od níž budeme základní lidská práva chránit a považovat za relevantní?
Uvedenou tématikou se zabýval i JUDr. Varvařovský ve svém článku Ústavní soud o rozhodování tzv. bagatelních sporů uveřejněným na stránkách Právního fóra . S praxí Ústavního soudu nepolemizuje, nabízí mnohé příklady, a to i takové, kdy jinak bagatelní věc byla rozhodnuta meritorně. Všechny tyto judikáty mají jedno společné. Stěžovateli uváděný zásah do základních práv se měl udát v průběhu nalézacího řízení. Námi předestřený zásah se udál v průběhu vykonávacího řízení. A na tomto místě si dovolíme poznamenat, že uvedené posouvá věc do jiného rozměru. Neboť je to právě vykonávací řízení, ve kterém povinný pocítí následky svého předchozího jednání, ať již komisivního či omisivního, pokud již sám dobrovolně nekonal dříve. Jedná se tedy o jakýsi pomyslný vrchol donucení realizovaného státem k respektování panství práva. Ze své povahy především a alespoň tyto věci potřebují při testu průchodnosti sítem zvaným Zjevná neopodstatněnost návrhu alespoň hrubost síta na úrovni materiální kvazimeritorní přezkum, neboť při hrubosti síta formální kvazimeritorní přezkum se občas stane, že síto zachytí i zrníčka spravedlnosti, jež se tak nemohou dostat ke svým adresátům.
Úvaha Godotem
Znalci ústavního soudnictví snad budou souhlasit s tvrzením, že jeho generálně preventivní funkce převažuje nad funkcí individuálně protektivní. Tímto konstatováním chceme v dlouholeté diskuzi na téma selekce rozhodovaných věcí Ústavním soudem podpořit ty, jež prosazují názor, aby si Ústavní soud mohl svobodně vybírat pouze věci zásadního významu, které meritorně rozhodne. Status quo je totiž neudržitelný a připomíná spíše divadelní hru absurdního ražení. Hru, kdy všichni elitářsky víme, že Godot přeci nikdy nepřijde, avšak již se neopovažujeme podívat do zákulisí, jestli náhodou kulisní technik vší silou neblokuje Godota chystajícího se právě na scénu, kam se pravděpodobně nikdy s tímto přístupem publika nedostane. Hru, kdy se všichni tváříme, jak důmyslný systém ochrany lidských práv v naší zemi máme, přitom podstatný počet ústavních stížností, třeba i z materiálního hlediska nezanedbatelných, končí ze zástupných důvodů, jakým je například bagatelnost, na smetišti nemeritorních rozhodnutí, s čím ovšem toho času platný právní řád nepočítá.

JUDr. Ludvík Ševčík, ml.
advokát
Michal Kincl
student PrF MU